Už je to tady...

Přes můj velký odpor nakonec Vánoce přecejen přišly, a tak mi nezbývá než vám všem popřát mnoho nevšedních a nečekaných prázdninových zážitků a přiměřené alkoholové opojení na Silvestra. Pokud máte komín a náhodou k vám propadne Dědek Mráz nebo Santa, nakopněte ho i za mě ;-)

Krásný příběh o kočičce

http://www.weebls-stuff.com/toons/death+kitty+and+the+fat+man/

Je to roztomilý a ani zdaleka tak brutální jako na Happy Tree. Slabší povahy možná uroní slzu.. ale má to pozitivní konec ;-)
Have a look.

O Chodově, dezorientaci a parkování 2 plus nudná story o Mironetu

Bohužel existují ještě další "dopravní nedostatky" chodovského areálu. Například můj otec si nedávno na vlastní kůži vyzkoušel, že zaparkovat tam jinde než v podzemních garážích není úplně snadné. To byla taková směšná historka o tom, jak moje matinka umí navigovat. Jeli jsme do Mironetu pro objednaný monitor a další součásti PC výbavy.

Původní plán byl, že já se sejdu ve čtvrt na pět s mámou na Chodově, kde společně sedneme na autobus, popojedeme asi dvě zastávky na Volhu, kde sídlí již zmíněná pobočka Mironetu, všechno vyřídíme a pak se vydáme zpět k domovu, kde už mám přichystané věci na volejbal, abych ten trénink od půl sedmé na Žižkově luxusně stihla.

Ale co se nestalo, maminka se rozhodla, že prostě ve dvou ten plochý, velmi lehký monitor a grafickou kartu neuneseme a tak zavolala otce, nechť nás tam z Chodova dopraví a pak se zbožím odveze domů. První malým problémem bylo, že tatínek, který zná Prahu téměř výhradně ze svého osobního vozidla, nemá absolutně páru, kde jsou jednotlivé stanice metra, konkrétně zaměnil Chodov a Opatov. Pokud si dokážete představit, jak to na Chodově vypadá, nejspíš uznáte, že vysvětlit někomu, kdo to tam nezná, kde že to vlastně stojíte, není právě easy záležitost. Máma mu neustále volala navigace typu: "Kde jseš? No my tady stojíme na zastávce. No. Jéé hele, teď si tady projel, tak zastav. Ale my jsme na druhý straně? Cože, za tebou jede autobus? Tak se tam otoč. To se nesmí?" Malá poznámka - během tohoto jejich rozhovoru jsem matce několikrát zdůraznila, ať otec hlavně nezajíždí do podzemních garáží centra, že si tam musí vzít lísteček, pak vystoupit z auta a jít si ho do centra označkovat a pak že až může vyjet. Navíc, pokud jste četli první díl této velice poutavé kritiky na Chodov, musí vám být jasné, že by byl dost podstatný problém ho někde v těch podzemních prostorách najít ;-) Jenže najednou slyším matku, jak říká: "Jo, dobře, tak tam zajeď dolu. My tam příjdem." V tento okamžik jsem omdlela a spadla za keř.

Za dalších dvanáct minut se otci podařilo vyjet z garáží někam do míst, kde jsme stály. Vyhrabala jsem se zpoza keře a zjistila, že jsme na něj čekaly čistého času 32 minut, což byla velmi potěšující informace - já jsem na ten trénink totiž celkem potřebovala dorazit. V zadních dveřích našeho vozidla se asi zasekla dětská pojistka, takže jsem se navíc málem nechala srazit kamionem, protože jsem musela nastupovat ze silnice. Ale možná by to bývalo bylo lepší - aspoň bych se nedožila toho, co mě mělo čekat.

Dojeli jsme na Volhu a zjistili, že cedule v podobě šipek směřujících k Mironetu jsou poněkud matoucí. Pěšky by to sice zabralo asi sedm sekund, ale my jsme prostě museli zajet až k prodejně, abychom ten supertěžký monitor nemuseli tahat moc daleko. Takže dalších deset minut. Vlezla jsem dovnitř a zjistila, že tam je fronta tak na půl hodiny. Už jsem měla před očima celkem rudo, ale třešnička na dortu mě ještě čekala.

Tak za prvé, příjde mi velice interesting, že se v Mironetu nedá platit kartou. Představte si, že si tam jedete kupovat nový počítač - (tak 30 000 Kč?) a musíte ty love tahat v peněžence. To by mě asi kleplo. No, každopádně, já jsem nakupovala jen za deset tisíc, které jsem si "pro jistotu" vzala sebou, kdyby "náhodou" měli rozbitý to zařízení na platbu kartou. Oni ho sice neměli vůbec, ale co.

Ale například to, že taky neměli vůbec můj 160 GB disk, ačkoli jsem tomu chlapovi minulý den volala, jestli to už mají, a on mi řekl, že ve dvě odpoledne už tam určitě ten disk bude /my jsme přijeli v pět/, to už jsem opravdu nemohla přežít. Přede mnou byla v řadě nějaká zákaznice, která si tam objednala headset a ten chlap jí nedal vědět, že tam není a ona tam jela zbytečně. Celkem se zlobila. Myslela jsem si, že se mi to nemůže stát, ale.. co se nestalo :D Ten vyjebanej, pidlovokej a přiteplenej maňas mi slaďoučkým hlasem sdělil, že ho to moc mrzí, ale že se může podívat, jestli tam mají ještě nějaký jiný ve stejné kapacitě. A po chvíli oznámil, že mají na prodejně jenom dvěstěpadesátku. No, 90 GB a pár /dost/ korun navíc - tak jsem to fakt přesně chtěla. Navíc byl od firmy, jejíž název zněl nějak jako čevabčiči a já jsem chtěla Seagate. Nicméně, tuto naprosto nevyhovující nabídku jsem rezignovaně přijala. Už toho chlapa nikdy nechci vidět. (Později jsme s Milanem zjistili, že ta grafická karta do mýho počítače nepasuje, takže on, chudák, ji ještě musel jet vyměnit, naštěstí do nějaké normálnější prodejny.) Na trénink jsem samozřejmě přijela pozdě.

A naprosto poslední poznámka k Chodovu - ta zastávka nočního autobusu je teda opravdu velmi blbě umístěná. Jako chtít po alkoholem posílené mládeži, aby přelezla ten obrovský kruháč a ještě se doplhala asi dalších pět set metrů směrem na Spořilov - to je opravdu sadismus.

Ach...

Marek mi pred chvili pripomnel, ze jsem si neurvala barboru
:-((( uschnuuuuuuuuuuuuuuuu, zvadnu nebo prostě něco.
Neeeeeeeeeeeeeeee...