Tělocvik

Tělocvik, jako jeden z povinných předmětů na našem gymnáziu, patřil více méně mezi mé oblíbené předměty. Nebo minimálně mezi ty oddechové. Poslední dobou tomu tak ale není.
Naše tělocvikářka Novotná je celkem nesnesitelná. Za prvé mi přijde nepochopitelné, proč člověku, který hraje juniorskou extraligu ve volejbale tvrdí, že je nemocný z toho, že sedí doma a kouká na televizi /protože pak vyjde ven a ofoukne ho jako nic../, za druhé nechápu, proč mi pořád cpe, že nechodím na tělocvik (a to ještě když jsem nemocná), když jí přece musí být jasné, že jsem v tělocvičně xkrát za týden.
Ale budiž, možná už si trochu zvykám. Co je ale opravdu vrchol - slepice v naší třídě dospěly do takového slepičího rozměru, že když jsem s nimi ve družstvu na nějakou míčovou hru, pro jistotu mi vůbec nepřihrávají, abych třeba náhodou ten gól/koš/bod nebo cokoli nedala já nebo abych na něj alespoň nepřihrála. I když, vlastně mi příjde, že mě možná ignorují takovým způsobem, že ani nepostřehnou, že s nimi hraju ve družstvu. Prostě jsou tak trochu mimo. Ačkoli celý problém spočívá nejspíš ve mně. Někomu to možná příjde směšné, trapné or whatever, ale já prostě nehodlám ten tělák jen tak "odchodit". Sportování mě baví, ale pobíhat po hřišti bez přístupu ke hře je pro mě ztráta času.
Novotná se naštěstí posledně dovtípila a přeřadila mě do "normálního družstva", za čož jsem jí neskonale vděčná a asi ji zase začnu mít ráda. Celou situaci považuju za zvláštní sociologický jev a podřídím ho další odborné a podrobné expertize :-)