Na ústech světců loudil jsem
slovo, jímž píseň počít měla
by tančíc lehce v rytmu svém
podmanivě se rozezněla
a vlála jako sukně lem
otáčejíc se kolem těla.
Slovo, jímž píseň počít měla,
na ústech světců loudil jsem.
Bylo to marné, oněměla
a já stál tehdy před chrámem,
poznávaje, že marně zcela
pod přísným mečem archanděla
na ústech světců loudil jsem.
(Seifert, Milostná rondeaux)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
Nevím, snad květen tehdy byl
vyprávěl kdosi o madoně
a já se ihned vypravil
a jel jsem za ni do Třeboně
Dnes, kdy ji znám, snad tisíc mil
trmácel bych se ve vagoně
vyprávěl kdosi o madoně
nevim, snad květen tehdy byl
Na dlažbě, ne, spíš na záhoně
klečel jsem v růžích, abych skryl
svůj zmatek, dlaní oči cloně
Jak se však modlit bezúhonně?
Nevím, snad květen tehdy byl.
Tahle je taky skvela..
Okomentovat