O Chodově, dezorientaci a parkování 1

V nedávné době se mi přihodily hned dvě peripetie týkající se Chodova a parkování. A jeda týkající se Chodova a nočního autobusu. Very funny.
Pokud jste měli tu čest navštívit nákupní centrum Chodov, jistě se mnou budete souhlasit, že tento ráj konzumního řádění zrovna přehledností neoplývá. Lépe řečeno, pro lidi jako já, kteří mají problém orientovat se i ve vlastní škole, vlastním bytě, vlastním pokoji... tato budova s půdorysem zdeformovaného trojúhelníku představuje ideální příležitost ztratit se. Ono to vlastně ani není tak od věci. Když se ztratíte v obrovitém trojpatrovém nákupník centru, nezbývá vám nic jiného než procházet kolem všech těch obchodů a kdo by všem těm krámům odolal, že. Lstivý obchodník, mnoucí si ruce za pultem, dokonce zajistil i to, že informační plány jsou sice na každém rohu, zato se z nich vůbec nedozvíte, kudy se dostat ven narozdíl od velmi důležité informace typu kde že je ten McDonald. Jupí.

Takže, abych se dostala k jádru věci, v neděli večer jsme s Milanem podnikli výlet do tohoto urbanistického skvostu. Zaparkovali jsme auto v podzemí a vyrazili na nákup /pánský kabát a dámské kalhoty/. Když jsme vycházeli z parkoviště, velký výrazný žlutý nápis nám oznamoval:"Zapamatujte si barvu vašeho parkoviště - ŽLUTÁ". To samozřejmě nebyl takový problém, protože všechny prostory patra byly žluté. Já jsem si ještě pilně zapamatovala, že jde o úroveň -2, a byla jsem se sebou děsně spokojená. To jsem zatím ale nevěděla, že tato informace mi má v budoucnu poněkud k ničemu. Abych to zkrátila - kromě toho, že jsme nic nekoupili a utratili nějakou stovku za jídlo od McHumáče nebo KFC, otekla mi ruka a při pokusu strčit ji pod studenou vodu na toaletách jsem zjistila, že nejen vzduch v NC Chodov nemá potřebnou teplotu slučitelnou se životem. Bylo to prostě úplně teplý.

A tak jsme po krátké, asi tak hodinové zastávce v Hypernově /jenom koupim něco k snídani, že jo../ vyrazili vstříc našemu parkovišti. A to jsme překvapivě nemohli co? Najít. Informace, že je žluté a v úrovni -2, byla bezva až do té chvíle, kdy jsme zjistili, že barva parkoviště v úrovni -2, kamž jsme sjeli, je červená. O patro výš to byla modrá a ještě o jedno patro vzůru už to nebyla žádná, protože tam už bylo parkoviště venkovní. Hurráá. No, samozřejmě, že naše parkoviště se nacházelo kdesi z druhé strany budovy, kde se snad dokonce dalo parkovat až do úrovně -4. Zajímavé bylo, že tyto dva komplexy parkovišť byly propojené pouze přes centrum, takže jsme ho museli celé projít. A než jsme zjistili co a jak a kam že to vlastně máme jít - další půlhodina v čoudu. Škoda, že už v té době měly všechny obchody zavřeno, jinak bychom ještě udělali radost lstivým obchodníkům a nakoupil nějaké životně nedůležité pytloviny. Jó, takhle se utrácí. Takže - když na Chodov autem, tak jedině s buzolou a mapou, případně GPS navigací :-)

Okna

Tak včerejší velice zajímavá akce se nám vydařila. Sešli jsme se v kupodivu hojném počtu a byl to večer vskutku ... pestrý, především díky tomu, že jsme zjistili, že poměrně velká část našich spolutrpitelů v maturitním ročníku nám zůstává dosud skryta - především se to týka čtyřletého studia /a je to záležitost vzájemná/. Velmi vtipné. "A vy se jako znáte ze základky?" "Ne, my s váma chodíme už čtyři roky do školy.." :-) koukali jsme na sebe chvíli jak blumy, a pak jsme s uspokojením usoudili, že je to vlastně fajn, že po těch letech se dá v ústavu objevit ještě něco nového. Taky tam byl jeden borec s tágem, který pořád dělal takový ty frajeřinky typu: bílá koule přeskočí soupeřovu kouli, případně jí objede takovým pěkným obloukem, a tvojí dá do díry. Jsem nikdy nevěřila, že se to fakt dá udělat.
Nicméně cesta z Ptáka domů vynesla na světlo několik zajímavých úvah, speciálně jednu, kvůli které jsem nemohla usnout, protože jsem na to chtěla přijít. Takže, jelikož jsem chtěla znásilnit Helenu a Vlachouše, aby se mnou počkali pět minut na autobus z Pankráce na Budějovickou /nechtělo se mi chodit :-D bylo potřeba udržovat společenskou konverzaci, aby si vlastně ani nevšimli, že jejich lokomoce je zastavena. A já jsem si zrovna trefně všimla, že v nějakých kancelářích tak ve dvacátém patře se ještě svítí. Zajímavý úkaz na to, že byla noc ze soboty na neděli a asi půl druhé. A když jsme se rozhlédli kolem, zjistili jsme, že i v několika "bytových" oknech se svítí. A jak jsem šla domů z Budějovické, přemýšlela jsem a koukala a koukala a dokonce i tady bylo svítících oken neočekávaně mnoho.
Co ty lidi asi touhle dobou můžou dělat, že na to potřebují rozsvícené velké světlo? :-?

Ovce

Ovce domácí je malým domestikovaným přežvýkavcem, chovaným hlavně pro vlnu, maso a mléko. Výjimečně se používali nebo používají i pro dopravu lehčích břemen.
Protože nejsou tak náročné jako skot, chovají se i v horských nebo suchých oblastech.
Nejvíc ovcí je chováno v Číně (170,8 miliónu kusů) a v Austrálii (106 miliónů kusů).

Ehm. Tento krátký úryvek z Wikipedie na první pohled nedoceňuje onu úžasnou jedinečnest oveček, nicméně já vás o ní určitě přesvědčím. Tak jo. Přemýšleli jste někdy o tom, jak je možné, že ovcím roste vlna a ne obyčejná srst? Kdyby všechna zvířata měla vlnu, vypadalo by to blbě - třeba taková kráva nebo kachna by ze svého "nového looku" určitě nadšené nebyly. Představte si tu vlněnou kouli, ze které by na nějaké straně koukal zobák. Nebo vemeno :)

Celý vtip je vlastně v tom, že ovce jako jediná /se svými přidruženými druhy samozřejmě :-) je dostatečně vznešená na to, aby i ve vlněné kouli vypadala perfektně. A to všechno jenom kvůli tomu, aby lidé měli z čeho plést svetry, jinak by tento staromódní svršek již dávno odhodila a hodila se do gala :D Óóóóó, děkujeme ti, unikátní ovečko!

Pokud jste si všimli těch čísel, kdyby ovce za svoji ochotu žádaly volební právo, nejspíš by z toho měli Australané a Číňani docela hlavu jak meloun :) Otázka je, jaké politické orientace by většina ovcí byla, zda by například založily nějaké lidové hnutí a pak udělaly "Vlnovou revoluci" nebo se spíše držely v ústraní...

Pokusím se v dohledné době udělat interview s nějakou společensky vysoce postavenou ovcí, abychom se dozvěděli, jaký mají ovce k naší společnosti postoj, jaký mají názor na globalizaci a jaké kroky od nich můžeme očekávat v souvislosti se světovým terorismem. Samozřejmě neočekávejte žádné pozitivní zprávy, vždyť - jak jste se sami mohli dočíst v úvodu - ovce jsou používány i pro dopravu břemen, chovají se na maso a navíc i v horských nebo suchých oblastech. Pokud to shrneme, tyto živočišné druhy jsou lidstvem od pradávna neuvěřitelně vykořisťovány, a proto také musíme počítat s odpovídající odezvou.

Neuvěřitelné se stalo realitou

a náš volejbalový tým SK Zblitky Žižkov vyhrál 11. listopadu 2006 ve dvou zápasech po jednom setu nad Libercem. Tento den se zapíše zlatým písmem do Volejbalové knihy rekordů. Já vím, že to nezní zas až tak skvěle /přecejen dvě prohry 1:3/, ale kdo zná poměry a nepoměry v našem teamu, chápe :-)

P.S.: Olymp, Slavia a Plzeň /rozuměj - tři nejsilnější celky extraligy/ už strachy zalejzaj pod postel ;-)

Tělocvik

Tělocvik, jako jeden z povinných předmětů na našem gymnáziu, patřil více méně mezi mé oblíbené předměty. Nebo minimálně mezi ty oddechové. Poslední dobou tomu tak ale není.
Naše tělocvikářka Novotná je celkem nesnesitelná. Za prvé mi přijde nepochopitelné, proč člověku, který hraje juniorskou extraligu ve volejbale tvrdí, že je nemocný z toho, že sedí doma a kouká na televizi /protože pak vyjde ven a ofoukne ho jako nic../, za druhé nechápu, proč mi pořád cpe, že nechodím na tělocvik (a to ještě když jsem nemocná), když jí přece musí být jasné, že jsem v tělocvičně xkrát za týden.
Ale budiž, možná už si trochu zvykám. Co je ale opravdu vrchol - slepice v naší třídě dospěly do takového slepičího rozměru, že když jsem s nimi ve družstvu na nějakou míčovou hru, pro jistotu mi vůbec nepřihrávají, abych třeba náhodou ten gól/koš/bod nebo cokoli nedala já nebo abych na něj alespoň nepřihrála. I když, vlastně mi příjde, že mě možná ignorují takovým způsobem, že ani nepostřehnou, že s nimi hraju ve družstvu. Prostě jsou tak trochu mimo. Ačkoli celý problém spočívá nejspíš ve mně. Někomu to možná příjde směšné, trapné or whatever, ale já prostě nehodlám ten tělák jen tak "odchodit". Sportování mě baví, ale pobíhat po hřišti bez přístupu ke hře je pro mě ztráta času.
Novotná se naštěstí posledně dovtípila a přeřadila mě do "normálního družstva", za čož jsem jí neskonale vděčná a asi ji zase začnu mít ráda. Celou situaci považuju za zvláštní sociologický jev a podřídím ho další odborné a podrobné expertize :-)